Báseň úvodní
Hranatý obraz utrpení
je město
a sama veliká událost před tvýma očima,
čtenáři,
otvíráš knížku prostou a nevtíravou
a píseň počíná.
~
Svou slávou
nezvítězilo město nade mnou,
svým majestátem a velikostí mě neočarovalo,
miluji hvězdy, lesy, prameny, louky a květiny
a navrátím se v jejich náruč tajemnou,
však dokud z bratří mých trpěti bude jediný,
nebudu šťasten,
a nespravedlivostí světa vzbouřen,
dál jako teď,
opřen jsa o zeď fabriky, budu se zalykat kouřem
a píseň svoji pět.
~
A přece mi cizí je ulice,
letí jak prudce mrštěný šíp, aby dobyla světa,
a v rytmus mé krve se nikdy nezladí běžící řemeny a kola,
jsou jimi spoutány ruce mé a rukou tisíce,
aby, když srdce volá,
nesměl a nemohl obejmout druh druha;
kdybych však do lesů uprchl k pramenům, květinám a lani,
takový smutek by mé srdce zchvátil,
že nerozhlédna se ani,
co je tu krásy, ticha a horoucnosti,
do města bych se vrátil,
do toho města, jež člověka uvítá železnou ctností,
kde ani slavík nezpívá a nevoní jedlový les,
kde zotročen není jen člověk,
ale i květina, pták, kůň i pokorný pes.
~
Čtenáři dobrý, jenž pročítáš ty řádky,
zasni se na chvíli a věz to,
že hranatý obraz utrpení před tvýma očima
je město;
vždyť člověk cítí jako květina:
nelámej, netrhej, nešlap.
Monolog bezrukého vojáka
Jednoho dne z čista a jasna
umřel jsem doktorům v náručí,
žasna
z života svého přetrpěného
a kopí hříšné probodlo mi srdce
a ruka,
jejich bílá ruka,
odňala tělu mému bílé ruce.
~
Dva dny jsem v chladném hrobě spal,
ale třetího
z mrtvých jsem zase slavně vstal,
obličej jako blesk,
roucho jak padlý sníh,
ležel jsem nahý na polštáři
a slunce,
slunce nad hlavou
bylo mou svatozáří;
jako bohu oči mi hořely,
ale ve mně,
ale ve mně dne nepožehnaného
přece umřely
dvě dobré ruce těla mého.
~
Dáma, jež vedle mne stála,
měla v očích smutek
a jako by mě milovala,
soucitně se na mě usmívala,
já jí však vážně povídal :
ženo,
dvě ruce pán bůh dal,
dvě ruce pán bůh vzal,
budiž jeho jméno pochváleno.
~
Nikdy jsem neklnul osudu,
přestál jsem hodně,
z milosti boží i tohle přebudu,
lámat si hlavu s tím přece nebudu.
~
Jenom tak někdy, když šla kolem
k objetí vábící děva,
oko se slzou mi zalesklo
a po vás ruce,
po vás dobré ruce,
pravá,
levá,
se mi zastesklo.
~
Až teprv jednou,
nevím kdy, byla to stávka asi,
do ulic přišli zase jednou lidé.
~
Pokladů,
za nimiž srdce se zavřelo,
myslím, že se jim tenkráte nechtělo,
chtěli jen žalovat bohu a lidu
jak ruka s prsteny jim hrdlo svírá
a páše zlořád,
chtěli jen žalovat na svoji bídu,
—— když náhle šedesát strážníků
vjelo jim do řad.
~
Řekli jim do očí, že to není lidské
ani demokratické
a že se nestydí
tlouci tak pro nic za nic do lidí.
Dlažba je tvrdá, unese
tohleto bezpráví ?
Divte se,
že potom se vztekem, s nadšením
házeli po nich kamením.
~
Tehdy jsem ale poprvé litoval,
mé ruce, ručičky,
že mi vás jednou vzal,
jednou,
ohnivý granát.
Prosinec 1920
V žaláři,
kde slunce nikdy nezáří,
je stůl
a ten je chudý jak záhon, kde žádné nevzrostlo kvítí,
smutný jak klec, když ptáček ulétnul;
jen bochník chleba na něm jako slunce svítí
a číše smutek upijí.
~
Na tento stůl vsadili semeno bolesti,
když už ji v srdcích svých nemohli unésti
a z něho vyrostla květina podobná lilii,
měla však rudý květ,
který byl smutný jak lidské neštěstí
a krásný jako svět.
~
K tomuto květu
přiletěla z rána běloučká holubice,
žalující celičkému květu,
že je duší Josefa Kuldy
a letí rovnou z nemocnice;
tak je trpký život, když se žije
a přece jen že je to krásná věc,
že je to sladkostí plná dlaň,
krajina po dešti,
touha po štěstí,
že je to slunce, které krvácí jak postřelená laň
kámen moudrosti,
studna radosti,
pastýřská píseň na šalmaj,
že jsou to oči hezkého děvčete,
do nichž se člověk zadívá
a srdce zazpívá :
jen jednou kvete v roce máj,
jen jednou v žití láska.
~
To slovo
letělo jako pták do sítě hvězd
a nad hvězdami
to slovo tělem učiněno jest,
by přebývalo mezi námi.
~
Nevinný
sestoupil s nebe jak květ květiny,
přišel jak vůně na ulici,
nepoznán,
poznával své,
zatím co lidské srdce hlaholící
bilo na poplach,
že nevinný
přišel jak vůně na ulici,
sestoupil s nebe jak květ květiny.
~
To přece nevadí, že přítel mrtev jest
a že už zapáchá,
ze slov a vzdechů modlitby věnec počal plést,
aby jej položil na bílá oblaka;
obrátil oči do duše
a v čarodějné předtuše
pohlédl s úsměvem naň
a řekl:
Josefe Kuldo, pravím tobě, vstaň !
~
A hle, on vstal
a kdyby slunce nesvítilo k tanci,
byl by zaplakal,
vstal a po hřbitově lehce kráčel,
aby si rosou šaty neuméčel,
byl jako sen
a tvář měl docela jinou,
byl jako ženich, štěstím nešťasten
a voněl rozmarinou.
Modlitba na chodníku
Vzal jsem si sváteční střevíce,
vyleštiv si je,
aby byly jak hvězdy zářící na dlažbě ulice
a poněvadž měl jsem hlad,
myslil jsem:
koupíš si třeba za zlatku baltického sledě,
za šesták chléb
a mezi tolika vzácnými hodovníky i ty budeš hostem
pří stole ulice,
k večeři pokrytém a prostém.
~
Jediným krajícem chleba a jedinou rybou
nemoh’ jsem bohužel nasytit tisíce.
~
Uzenářské výklady svítily jako oltáře v kostele
při bohoslužbě ranní,
na jejich stupních bych vydržel klečeli nejdéle,
a poněvadž i vchody do krámů byly jak nebeské brány
s nápisy, s hvězdami,
slyš,
ulice spustila hosana na varhany.
~
Myslil jsem na svou hezkou milou,
jak přijdu večer k ní
a jak jí zbožně hlavu svou položím do sukní,
škoda jen, že ji ruce mé něžněji neovinou,
jak tenká lodyha bílého svlačce
divizny stvol.
Však běda,
pak že prý básníkům život nadmíru dopřává snění,
ne, život nikdy zadarmo pranic nedá,
v hluboký bol
se každá má maličká radost změní.
Mám snad jiné srdce
a jiné oči.
~
Když bylo mi nejkrásněji
a s okna se na mě podívala slečna s plavými vlasy,'
přejeli psíka,
takového krásného s růžovou mašlí,
kterou měl, aby ho mezi tisíci jinými na prvý pohled našli.
Ihned umlkla ulice,
jen někde opodál zařvala železná roleta v krámě
jak raněný lev
a někdo zděšeně vykřikl;
byla to asi ta slečna, co se dívala na mě,
když spatřila vytrysknout krev.
~
Tělo měl chudák třikrát přeříznuté,
hlavu koly úplně rozmačkanou
a já zaplakal;
bylo mi jako dítěti, když stojí nad rozbitou pannou,
ba jako hříšník jsem se kál
a v prsa bil,
když z jeho horkého masa stoupala pára k nebi,
vždyť já jsem toho psa teprve nyní miloval,
když už mu lásky mé nebylo zapotřebí.
~
To se lak stává i u lidí;
ve viru dne a v každodenním hluku
děláme,
jako že se ani neznáme,
ale když někdo z nás toho druhého v rakvi uvidí,
pozná,
že ho měl vlastně rád
a že se měl na něj v životě aspoň trochu pousmát,
když už mu nepodal ruku.
~
Uprostřed života
a přeci jen uprostřed smrti
jdeš,
mysle si třeba na veliké činy,
opojen myšlenkou, jež spasí svět,
však než se naděješ,
válíš se v krvi pod koly elektrik,
umřeš jak onen bílý psík
s růžovou mašlí.
~
Anděl strážný přec za tebou vždycky nelétne,
zahledí se třeba na láhve dobrého vína,
na čerstvé klobásy,
na šunku,
a na tebe, člověče, docela zapomíná.
~
Zamyšlen
došel jsem na roh Ovocného trhu a Celetné
a kleknuv na chodník,
své oči zdvih’ jsem k černé Matce boží,
jež tu stojí
a nad mojí hlavou drží ruku svoji
a modlil jsem se :
Panno Maria,
když už je nutno, abych umřel taky já,
nedej bych umřel jako ten pes,
dej ať umřu jednoho krásného dne na barikádě revoluce
s puškou v ruce.
a tona,
prokleje svého Faraona.
~
Jsme dav,
jsme plaménky, vyšlehlé z kráteru země,
které se slily
v ohromný požár nadšení a síly,
jsme mrak,
s výkřiků blesky hromem dunící temně,
jsme petarda hněvu, jež v rozhodný okamžik praskne,
jsme dav,
kdybychom chtěli a plivli na slunce,
shasne.
Děti z předměstí
V nemocničním sále,
kde opatrovnice tančejí jako tanečnice
mezi lahvičkami s lebkou a meči
a mezi plameny bolesti,
stáli jsme do póla nazí a bledí jako křída
my chlapci z předměstí,
neb všecky nás přemohla a všem nám na prsou klečí
předměstská bída.
Okna k nám hovořila v cizí, nesrozumitelné řeči
o štěstí.
~
Přišel k nám doktor s černými brýlemi,
pod nimiž úsměvy hasly,
(byly to brýle mámení,
možná, že zlé též znamení,)
pod tíhou našich pohledů se jeho ruce třásly
a byl smuten.
~
Když nás však do svých rukou bral
tak láskyplně a něžně,
věru tak moudrým se mi zdál
jak mistr Lantner, houslař
a my jsme byli housle z dřeva javorového,
z nás každý hrál
nějakou veselou či smutnou píseň ze života svého.
Chvilku nás poslouchal,
ale když poznal, že žádná ta píseň správně hrána není
a že jsme všichni poroucháni nebo rozladěni,
všecky nás pozorně proklepal,
na struny žeber tiše hrál
a zpíval :
e — a — d — g —
g — d — a — e —
Víte, hoši,
vy všichni musíte být zase zdrávi,
aby až na ulicích světa ten veliký koncert bude,
mohli jste všichni hráti z partitury rudé
revoluční symfonii !
~
A ta, panečku, bude !
Na vojenském hřbitově
Na jaře kvetou fialky,
na podzim kvete vřes,
ale vzpomínky,
zasety hluboko do srdce,
rozkvetly ve mně dnes,
když jsem chodil cestou mezi hroby
a vedl si svou milou
s růžovým šátkem, s bílou kopretinou.
~
Myslil jsem :
Kdyby tak všichni, kteří tu leží,
nebe byli obtížili svými modlitbami
za trochu lásky a za slitování,
jistě by nebe pod tíhou modliteb prasklo,
slunce by spadlo
a shaslo,
hvězdy padajíce, by se třásly
a shasly,
měsíc by shasl;
všechno to spadlo by na zemi
mezi domy, na ulice, na trávu mezi květiny
pro lásku těch, kteří milovali
a pro hřích těch, kteří zhřešili.
~
Na štěstí všichni mlčeli
a padli,
aby umřeli,
když jim pak bajonet ještě nevychladlý
vyrvali z ruky,
aby jej mohl nésti druhý, třetí a čtvrtý,
zase tiši byli,
má milá trhala lístky s kopretiny,
říkajíc: má mě rád, nemá,
ale já dumal,
co asi znamená
ta socha přísná a kamenná
a jako bych říkal litanii ke všem svátým,
četl jsem jména mrtvých psaná písmem zlatým,
prose je, aby v nebi
orodovali za nás,
až nám bude zapotřebí
síly.
~
Vždyť já vím, že se jednou veliké divy stanou
a všichni mrtví tady z mrtvých vstanou :
Raguz Stojan,
Tadeus Dyák,
Passereau Charles,
Fedregolli Silvio,
Čechonovič Jefim Semjonovič,
Kazsakar Georg,
Pokorný František
a všichni, všichni kolem dokola,
jen co anděl s nebe zavolá
a tváří v tvář si stanou,
však místo, aby hledali pro ránu smrtící
druh druhu pod kabátem srdce,
padnou si všichni v náručí,
políbí na čele
a přátelsky stisknou si ruce.
Revoluce
Horoucí
uprostřed života stojíme
jak Wilde před soudci,
páni,
dámy,
slečny,
jak bychom rukama svýma
chtěli roztlouci
den,
než nás umačká očima udivenýma.
~
Na pospas
házíme těla svoje mezi vás
a úsměv skleněný se do očí nám vklíní,
po třech,
po čtyřech,
po pěti
stojíce ve své výkladní skříni,
učíme trpěti
a sejíce
svou krásu prsty nehybnými
na dlažbu ulice,
tkáme,
barvíme krví,
prapory šijeme rudé,
nebesům, domům a květinám vykládáme,
že revoluce bude
snad zítra.
Prapor
jak větrem oblohu vzdutou
jeden z nás rozvine,
standarta,
výkřik na tyči,
do oken lidem zakřičí :
~
tedy my,
když vy živí ne
~
a páni s cylindry lesklými
a dámy
v úborech pro plesy,
z holičských výkladů smutné polopanny
s krásnými účesy
v husté se semknuvše řady,
obsadíme barikády.
~
Kulomety
nikdo nezastaví řítící se světy
a kdyby proti nám vyslali vojáků tisíce,
my proti nim
postavíme se pevně čelem voskovým.
~
Slunce
jak válečná polnice zatroubí do ticha,
přes mrtvoly
a pod prapory
vstříc proti bodákům se rozběhneme,
až řeka, která vysychá,
se krví zavlní,
až brány otevřeme.
~
Rázem
do světa na všechny strany
poletí radia a telegramy
a zítra po celém světě v novinách čisti budou,
že v Praze figury z výkladních skříní
vztýčily nad městem vlajku rudou.
~
Pak teprv přijdou ti, kteří se báli
a silou vzepříti se nedovedli ani,
pak teprv přijdou lidé, aby s hanbou vzali
veliké vítězství,
vítězství,
vítězství
z našich dřevěných dlaní.
Dobrá zvěst
Ivanu Olbrachfovi
Z almužny manny padající z nebe
v hladové naše dlaně,
nesmí už býti živo pokolení příští;
ze sterých úkolů, jež čekaj’ na ně,
vštípíme jejich srdci hlavně tebe,
revoluce,
věčná, rostoucí vteřinami
jak símě dobře zalévané rosou.
~
Hle, z dalekých cest
se právě vyzvědači vrací,
nesouce na sochoru rukama svýma
ohromný hrozen červeného vína,
úrodný,
sladký
jak s oblohy visící den
a dobrou zvěst,
že na východě leží krásná země,
rodící spravedlnost.
~
Buď s bohem, země naše, země rodná,
ne tebe my,
však ty nás nejsi hodna,
tam na východě vidí oči spásu,
tam na východě, v dálce barvy chrp,
vychází věnec žitných klasů,
kladivo a srp.
~
A již se zdvihá zástup děkujících,
starci, děti, muži a ženy,
s radostí nekonečnou v lících
zrak upírají roztoužený
tam, kde slunce vzchází;
sbor andělů, jenž nad hlavou jim křídly mává,
jich touhu písní doprovází :
sláva,
sláva na výsostech bohu
a na zemi lidem
revoluce.
Konec války
Nesouce na čele ohnivá znamení,
na těle rány, jež se rozjitří,
z celého světa přišli k nám ranění,
z nichž jedni nechtěli, nechtěli,
ale přece umřeli
už zítra nebo pozítří;
a druzí žili na vzdory smrti, na vzdory ranám a bolesti,
jak živé pochodně neštěstí.
~
Na cestě od nádraží
milenky čekaly na ně jak jarní stromořadí,
jehož větve div se nepřeváží
radostí z jejich návratu a veselostí z mládí;
jich ústa červená byla jak větev, která rudě kvetla,
po jejímž dotyku lačná ústa práhla
a odkvétaly-li v paprscích horkého světla
ovoce na nich zrálo, jež ruka dychtivá si utrhnouti práhla.
~
Pod jejich úsměvy se v sladké snění přeskupily zmatky,
přes břehy rtů se drala láska jemně
a ze dnů šedivých se staly najednou svátky.
A klíny jejich byly jak hladina jezera v Jerusalemě,
jež v slunci skvíc se tiše, bez hnutí,
čekala až jen anděl s nebe slétne, by ji zčeřil
dotykem milostných perutí;
blahoslavený, kdo lomu zázraku věřil
jak stará legenda jej vypráví
v evangeliu sv. Jana, v kapitole páté,
že totiž ten se rázem uzdraví,
kdo prvý vrhne se v hlubinu vody svaté.
~
Nešťastní o svém štěstí snili
v hlubokém smutku, v těžkém žalu svém
a v klidné vlny klína ženy se vroucně pohroužili
s náručí otevřenou,
aby jim aspoň dobrá žena byla osudem,
když už jim osud nebyl dobrou ženou.
Zpívaná modlitba
Trnovou korunou ponížen
z boha na člověka,
lámaje rozdal svůj krásný sen
a nyní čeká,
kdy bude vyplněn.
~
Kdy naplněna budou lidská srdce
láskou jeho, až by přetékala
a zatím revoluce
krutá,
spravedlivá
do dlaní dává každému,
bohatému i chudému
stejný díl.
~
O pane, opust nás, hle, už se připozdívá.
~
Ve jménu lásky neodpouštíme
spáchaný hřích,
ve jménu lásky tvrdě mstíme
životy hladových
a příkoří,
jež člověk stvořený k obrazu tvému,
činil bratru svému
na zemi,
na nebi,
na moři.
~
Však básník jen se přece jenom rmoutí:
Pane,
když už tě mučili mukou nehodnou muže,
uvivše tobě trnovou korunu z růžového proutí,
proč ti v ní nenechali aspoň ty růže !
Večer na pavlači
I.
Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,
ale pavlač to je náruč Marie Panny,
vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,
si večer usednou na ni
a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena;
nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.
~
Akáty naproti nad tratí vůněmi zvoní jak na návsi zvonice,
aby se vzpamatovali hříšníci a hříšnice,
ale milenci svá těla sepiali vášnivě a prudce,
a tak se zdálo, že na stráni modlí se samé sepiaté ruce
tise a odevzdaně,
že anděl zvěstoval užaslé Marii Panně
poselství lásky a síly.
~
Skoda, když už ta pavlač byla tou šťastnou svatou,
že ti, které chovala, už dávno, už dávno ukřižováni byli.
II.
Břink !
Bylo to jednou, jako by do okna hodil kdos kamenem.
Večer byl sladký, jako by rozhoupal se zvon v tvém srdci zmámeném
a hustou, černou pavučinu ticha protrhla píseň,
jež do vesmíru jak voda trhlinou do lodě na moři vniká.
~
To slečna domácích na klavír hrála,
ta malá blondýnka s modrýma očima,
již denně pokorně prosívám, aby mě trochu milovala
a před níž kleká duše má.
~
Holá!
Byla to píseň veselá, byla to píseň bouřlivá,
jako když v hospodě „U velryby“ sbor mariňáků zazpívá.
Myslil jsem rychle na její dívčí tělo,
na její něžnou kostru složenou z růžových kostí,
na níž se pružné maso přílivem radosti chvělo;
myslil jsem rychle na její pohled prostý,
jejž do not upřela jak v milencovy oči
a láska,
veliká láska stoupala ve mně od paty až k hlavě
jak v bílé bříze míza v jarní noci,
z večera stromek ten ani lístečku nemá a hole se ve větru mihá,
z rána však rozkvete listy, že nemá jich na světě tolik žádná kniha
a na každém báseň.
~
Škoda, chodí už chodí k té slečně čtyři oficíři,
z nichž jeden ji vezme si za ženu a s těžkostmi života smíří ;
škoda, by! bych ji měl jak před okny zahrádku, v jejíž prsti
rostly by růže, reseda, zvonečky, melisa,
a po jejíchž cestičkách chodily by na večer mé prsty.
~
Hrála,
zatím co srdce naše, ta neúmorná kladiva bušící na plnou pokladnu světa,
utichla docela a vesmír už nebyl tou lodí, do níž píseň jako voda cestu protrhla si,
to byla spíše sklenice, až po okraj plná krásy
a my z ní pili až do dna, až do dna z hluboká,
až hlava se zvrátila na zad a slza vhrkla do oka ;
vždyť krásy je nám třeba, jak lásky vody a chleba,
abychom plni jí, všecko konali krásně,
aby milenci mohli říkali milenkám krásná slova
a básníci psáti své básně.
~
Hlad, bolest, trýzeň, smutek, hněv a láska
nás opustily jako ptáci, když se léto chýlí
a my jsouce,
v té chvíli jsme jenom byli,
byli jsme jako je kámen, strom či květina na zelené louce,
nic víc, nic víc ;
kde bylo to město, ty ulice, ty prokleté fabriky, dílny a stroje,
kde byl ten tvrdý chléb, voda, chudý stůl a rozviklaná židle ?
Z nás každý zapomněl na všecky starosti svoje
a v bezedno přítomnosti padaje všemi smysly,
byl šťasten,
vždyť člověk je nejšťastnější, když na své štěstí nejméně myslí.
~
Tatínek často zadýmal z dýmky a rozsvěcel sirky, jež hasly,
nejsouce ničím víc, než obrazem lidského štěstí,
na větvi ze sna zazpíval pták, měl sen asi krásný a spal dál,
na vonném kvítí slimáci hodujíce, ukryti byli stíny
a jenom píseň padala do ticha jak sebevrah do hlubiny,
ale my, my lidé na pavlači jsme z hloubi srdce litovali,
když nás ten večer tak sladce již mámí,
když naproti stráň samými akáty zkvétá
a píseň zní,
že už tu pod hvězdami
jsme nemohli ležeti až do skonání světa.
~
Když však už bylo pozdě a mohlo se stáli,
že některým sousedům od vedle chtělo se spáti,
naposled ještě jak do trávy, aby si rychle natrhala kvítí,
do bílých kláves ponořila ruce,
ale teď, proklatě !
z hlubokého snění plného kouzla jsme procitli odhodlaně
a sevřeli dlaně.
~
Proto nás tedy chtěla uspati tou krásou, tou krásou
jak v hlubokém lese onoho rytíře Šárka lstivá
uspala polibky a rohy plnými sladkého vína,
proto tedy,
aby teď spustila z veselá a z prudká
tu píseň, již zpívají vlastenci a slečny v národních krojích,
tu píseň, již papíroví legionáři udatně zpívávají,
když ve svátek národa jim tleská ulice a prapory do úst vlají,
tu píseň drzou, provokující a dutě pathetickou
o černých čižmách a šavličce broušené na obě strany.
~
Hujá I
Z hlubokého snění plného kouzla jsme procitli odhodlaně
a sevřeli dlaně.
~
Náš dům je malý, až někde na konci města,
kde lišky si dávají dobrou noc a spáče kohouti budí,
nikdo by ale neřekl, co lidí se do něho vměstná,
jsou-li chudí;
vedle mě bydlí slepý harmonikář,
nade mnou souchotinářská šička a kulhavý námořník,
vedle zámečník z Daňkovky, lampář a nešťastná vdova,
ve sklepě domovnice a domovník
a ti všichni zapomněli dneska na bolest svých ran,
poněvadž večer byl dobrý,
přišel, zavázal rány a naliv oleje jako Samaritán,
potěšil vlídnými slovy,
ale ta píseň strhla ty obvazy a rány zas bolí,
na štěstí bolest ta přišla včas, ta bolest k činu vzmuží ;
v nás víra s nadějí se vzklenuly jak nad propastí mosty
k víře se odvaha druží
a já k té písni její vymyslil konec úplné jiný a prostý :
my přece taky neumřem na slámě,
my taky umřeme na poli
a když s koně spadnem, šavlička taky zazvoní...
III.
Večer bývá tichý jak zamrzlý vodopád,
ale pavlač to je náruč Marie Panny,
vždyť ti, kteří s bojiště dne si přinesli těla poraněná,
si večer usednou na ni
a ona je mřížemi sevře jak měkkými prsty objala by je žena ;
nebe je plné hvězd
a pod hvězdami na všecky rány, na všecky rány nějaký balsám jest.
Hříšné město
Město,
město fabrikantů, boháčů a surových boxerů,
město vynálezců a inženýrů,
město generálů, obchodníků a vlasteneckých básníků
černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru
a bůh zuřil;
stokráte slíbil pomstu městu tomu,
déšť síry, oheň s burácením hromů
a stokráte odpustil,
neb vždycky vzpomněl si, že jednou slíbil,
že pro dva spravedlivé nezahubí města svého
a nedodržet slova bylo těžko bohu;
~
dva milenci šli totiž jarním sadem,
z hluboká vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.
Plátno v kinu
Paprskem proboden,
obláček bílý se po něm dolů smekl
a protože se krájel jako zmrzlina,
skrojivše,
lidé jej přibili dlouhými pohledy zraků
na zeď do kina
a aby nepřetekl
jak těsto na válu kynoucí prudce,
orámovali.
~
Ukřižovaný,
obláčku bílý na čtyři strany,
jak jsi nám nalehl na zrak,
my jsme se do tebe všichni zamilovali,
říkajíce :
to je krása, to je zázrak,
bože !
~
Ale ach,
jsi také prostěradlo s Prokrustova lože,
živote, živote,
když na něm ležíš v krvavé muce,
nemáš strach,
že fi utnou nohy nebo ruce ?
~
Zbožný si libuje :
na mou čest, tohle je oltářní přikrývka čistá,
z kalicha teče krásný sen
a na patině leží kousky Krista
k přijímání.
~
Mně se však líbí na tobě nejvíce
muži, již mají železné pěstě
a ženy s malými, pružnými prsy ;
Myslím si: plátno, holá hou,
podej mi sem tu živou,
já ji zlíbám.
~
Jsi ono roucho,
které Veronika podala Kristu na křížové cestě
a do něhož jí vtisk’ svůj portrét;
myslil si: ať má ode mne z lásky,
aspoň si vzpomene,
s bohem buď, s bohem, ty má milá,
s bohem, s bohem, ty můj Jerusaléme.
V Getsemanské zahradě
Mezi kameny, brouky a hady
kladl jsem nesměle bosou nohu,
jda modlili se do zahrady
k svému bohu;
každému člověku taková chvíle přijde,
kdy k jeho otázkám jsou němí lidé,
závratná chvíle vyzvání jak zvon
a člověk nemoha spolehnout se na člověka,
jde v Getsemany a kleká...
Já taky miloval jsem sedm krásných pannen,
jež olej schovaly si na noc svatební,
já taky mám svůj sen,
však dneska životem znaven
poklekám na trávník, kde kvete lomikámen,
bych ruce sepial a děl :
Otče,
je-li možno, ať přiletí tvůj anděl
a když už mi nepomůže pít,
ať aspoň odejme ode mne tento kalich;
tobě se poroučí snadno,
což ale mohu já, já chlapec nejmenší z malých
ten kalich radosti,
ten kalich posvátné horoucnosti
sám dopiti až na dno ?
Město v slzách
Kdyby na světě zázraky byly
a slzy, které z očích chudých kanou,
se v jednu řeku slily,
těmito slanými slzami od pláče
zatopily by se ulice, náměstí, továrny, banky a paláce
a pláč a lkáni, padajíc v město bez ustání,
zbořilo by je, až by z něj jen poušť a holé trosky zbyly,
na kterých v noci bloudě, vyl by šakal ;
~
kéž by se potom aspoň Jeremiáš našel,
aby nad tím městem z hloubi duše plakal.
~
Však člověk srdce má a srdce nejkrutější
má sladkou chvíli odpuštění,
má bolest smutná, cizí nejsmutnější
a proto, město, života radosti a bolesti mé, město,
jiná pomoc není,
než abych prominul a odpustil ti všecko,
vždyť lidé mají ze železa svaly
a přehlubokou víru,
že přijde slavný čas, kdy křivdy vyrovnají
a bolesti své svrchovanou míru
promění v radost —
a pro ten zítřek náš
již dnes bych odpustil ti vše, mé město, ulice má a dome,
však to, že tvoje rozhledny, věže a komíny pod mraky
tam nenechaly místo ani pro ptáky
i kdybych tě ještě stokrát víc miloval,
to ne.
~
Moudrosti srdce mého mnohem bližší pták
ve prachu cest
a aeroplán ať letí do oblak,
až třeba na Mont Blanc a na Mont Everest !
Stvoření světa
Na zemi bude pusto
a smutno,
řešetem hvězd do nebe spadne skřivan
a jeho zpěv zůstane nedozpíván,
kouř hvězdy zacloní a slunce uhasí ;
mráz zžehne v zahradách květy zimomřivé
a nikdy neuzříme už nad sebou modré nebe,
už nikdy nerozkvetou lípy jako kvetly dříve ;
nebude pramenů tekoucích s hor,
jen v drátech potečou pramínky elektřiny,
už nikdy nezavoní sladce pestré květy,
ulice naplní otravné plyny,
však ještě
tak jako boží duch se vznášel nad propastmi,
nad domy zakletými v železo a smutek,
nad továrnami, jež hlukem strojů chví se,
myšlenka pomsty bude vznášeli se,
než přijdem my,
než silou svojí s myšlenkou pomsty splynem
a nový stvoříme svět všemohoucím činem.
~
Pak teprv zas se nové slunce zrodí,
ne ona hračka básníků, nad talíř zlatý, snad kotouč, který hoří,
však slunce,
od souše rozdělíme moře siné vody
a prapor stkáme jediný, který by vlál na lodích pěti moří,
meče a děla překujeme v pluhy,
by znovu v zemi posvěcenou ryly brázdy,
do kterých sémě nabobtnalé vsejem,
by znova zkvetl klas a zas chléb vezdejší měl každý,
prachárny zboříme, pevnosti srovnáme s zemí
a nový vystavíme chrám,
kde nebylo by bohů, ni andělů s lesklými perutěmi,
kde každý byl by bůh a vládl sobě sám
a znova práce — tentokrát práce skutečně svátá
rozezní stroje, kladiva a dláta
a její píseň zhluboka zaduní všemi městy
jak vroucí modlitba.
~
V den šestý
však milenci zas půjdou šerem ztichlých cest
a dívka majíc plné ruce kvítí,
věneček pestrý bude z květin plést,
vždyť tělo její bude vonět jako v březnu rozoraná země,
která čeká, až v ni padne živé, sladké sémě ;
a nežli spočte kolik má veliký vůz stříbrných hvězd,
zalito slovem lásky, které čarovné a prosté,
do brázdy těla jejího semeno vzácné uloženo jest,
jež vzroste.
~
V den sedmý
sedmibarvá duha nad světem se sklene,
milostí konvalinek naplní se hruď,
počavší milenky novostí věcí unavené
si odpočinou.
Den sedmý svátkem buď.
Nechť zmlkne stroj, nechť mlčí kladiva,
nechť všecky housle zní a nechť se ozývá
i fléten píseň měkká.
Den sedmý svátkem buď.
A svátek bude od dne tohoto až do konce světa.
V předměstské uličce
Začíná uprostřed města a vede až v předměstská pole,
točíc se velikou oklikou,
ti, kteří bydlí v ní, myslím, že nepočítají do tisíc peníze svoje;
v noci tu chodec je bezmála zázrak
a jde-li, s akátů, které živoří u zdi před černou fabrikou,
pod nohy pokorně stíny mu padají naznak.
~
Továrna v noci leží tu jako na márách Jairova dcera,
smuteční pokrývka noci její tvary skrývá
a ačkoliv kroky mé duní jako hrany znění
a ačkoliv píseň pohřební pod mrakem havran zpívá,
mrtva není, není,
ale spí.
~
Vždyť toto hrobové ticho se z rána hned v samo sebe sřítí,
až zazní sirény a až se rozběhnou stojící kola,
až tímto hlaholem továrna vzbudí se ke svému každodennímu žití.
~
A když jsem kolem šel, hledal jsem zlá a rouhavá slova,
bych jimi pokořil ten její majestát,
bych jimi z ruky pero vyrazil básníku, který snad ještě dneska chtěl by psát
na tento obraz civilisace a kapitálu devotní chválu.
~
Železem prosáklý vzduch zde životu ubírá síly
a řemeny trhají údy lidských těl silou nerozvážnou,
jako by trhaly snad jen na louce kopretiny,
jen aby stroj se napojil krví vlažnou;
hle, jak se pyšní ty tlakoměry, odhadující sílu, hle, jak se blýští válce,
hle, jak vysoko trčí komíny, jako by byly to lafety děl,
jež ústím upřeny k hvězdám, k velké se chystají válce,
ve které člověk ješitný i nad vesmírem zvítězit by chtěl.
~
A když jsem před ní stál, tu náhle zazněly ke mně
z malého okna domku, jenž zdál se ještě menším, zvuky sládnoucí tmou,
byla to kolébka a chlácholila jemně
bolavou duši mou,
~
houpy - hou, houpy - hou
~
a já jsem cítil sílu zvuků těch, jež nejen, že ticho přemohly,
ale též pokořily krásu továrny, jež se tu hrdě tměla,
těm zvukům šplounavým jak vlny moře, vysoké zdi odolat nemohly,
pod jejich tíhou se celá továrna chvěla,
nade vším zvítězily silou svou,
~
houpy - hou, houpy - hou.
~
V té chvíli jsem poznal zbytečnost prokletí a byl jsem spravedlivý,
ta továrna se přec sama již proklíná a sama sebe viní, uprostřed tisíců srdcí.
At si jen stojí tu, ať si jen trčí dál komíny svými k nebi,
vždyť pro štěstí chudých, pro štěstí celého světa není ji
docela zapotřebí.
Báseň plná odvahy a víry
Vím,
jsi něžná a hravá,
srdce přítulného,
vím,
kde je tvá sláva,
sláva života tvého,
viď, že bys chtěla v životě mít
pokorné ticho a pokorný klid.
~
Chtěla bys docela malou, maličkou kuchyňku,
bílou a tichou jak ve mracích letící holubici,
na stěně mosazné nádobí, v jehož hládi
viděla bys sebe, svou krásu a své mládí,
na oknech růžové záclony
a v kořenáči květ,
který se z rána cudně rozvoní
a voní do večera;
viď,
to by bylo tvé království plné usmívání,
to by byl ten tvůj vymodlený svět,
tichý
jako je neděle na návsi při svítání,
prostý
jako je těch tvých dvacet let;
viď,
to by bylo slávy,
až v horoucím tluku
rozezněl by se hmoždíř v tvé ruce jak na věži zvon,
až tloukla bys cukr, skořici a mák,
zatím co v ranním vzduchu
pod oknem na větvi zpíval by pták
svou píseň.
~
Ale já
bouřlivé doby syn,
snad muž, snad chlapec, snad dítě
v řečišti dějů smáčím své ruce,
den ze dne se řítě;
jsem jako jarní vítr nad krajinou,
když modrá obloha se nade světem klene,
když fialka potichu rozkvétá a na řece led praská,
jsem jako jarní vítr, který letě světem,
stanul udiveně
nad prvním jarním květem;
a to jsi byla ty, to byla moje láska
k tobě.
~
Ale dnes mamě se vzpírám loktem osudu,
mě už nic nezachrání,
protože sen, veliký sen mé slabé srdce mámí
svou slávou ;
stojím na dlani Evropy, kde se miliony tísní,
čekaje den,
až padne znamení,
až prvá krev dne rozhodného dlažbu střísní,
až padnou první ranění,
na barikádě, na barikádě stát budu se svou písní
jeden z davu.
~
Vím,
jsi něžná a hravá,
srdce přítulného,
děvečka boží, která se pokorně vzdává
do náručí mého,
ale já,
ne, nechci, nechci tě,
buď s bohem, ale nemusíš být smutnou,
hleď, Ulije kvetou a růže a sedmikrásky,
buď s bohem
a navštiv mě jednou, až umřu.
Chudý
Mám okno,
v něm pluje jarní den
jak lodička na řece s růžovým praporem,
mám psa,
ten má lidské oči,
mám modrý notýsek
a v něm
třiatřicet krásných, dívčích jmen,
mám ostrý kapesní nůž a pistoli,
v kravatě jehlici s rubínem,
mám milenku tančící na jarním trávníku,
(večer s ní chodívám za hřbitov do polí
a protože je kadeřnice,
voní jí ruce, tváře a vlasy,
jako by místo do peřin v kytici růží včera ulehla si)
a ještě abych nezapomněl,
mám prázdnou škatulku od krému,
za oknem smutný, vyschlý kořenáč,
v kabátě květinu
a v duši pláč.
~
Jsem-li doma,
nemusím se dívat stále do ulice
i na hvězdy se dívám,
na hřeben hraji
a zpívám,
prsty si bubnuji na dubový stůl
a je mi, jako by mě někdo obejmul.
~
Jistě si řekne mnohý :
tohle by pro mě věru málo bylo
a jestliže to tobě stačí,
mně by to nestačilo, ——
ó ano, já bych byl přec také radši,
kdybych měl víc,
však já jsem moudrý chudý:
já totiž zvídám v drahách hvězd
a věřím
v komunistický manifest,
věřím, že přijde jednou den,
kdy i já budu spokojen,
věřím,
že i já budu jednou pánem
a vysoko, vysoko, vysoko nad Prahou
poletím aeroplánem.
Báseň nejpokornější
Na hoře vysoké a klonící se k městu
stoje
s rukama rozpiatýma,
jsem prorok, který ukazuje cestu
a chudým věstí slavný zítřek jejich,
jsem mudrc
který radí v beznadějích,
v své ruce drže květ, jenž nikdy neuvadne,
jsem ten, jenž v revoluci střelí první,
jsem ale také ten, jenž první padne
a který první přiklekne, by zavázal raněným rány,
zázračný jako bůh
a mocný jako bůh,
jsem víc,
jsem ještě mnohem víc
a přece nejsem nic,
než milosti zástupů pokorně odevzdaný
básník
Jaroslav Seifert.