Příslovečné určení

Příslovečné určení

Příslovečné určení je jedním z rozvíjejících větných členů (vedle přívlastku, předmětu a doplňku).

Vyjadřuje nejčastěji průvodní okolnosti, kvalitu či intenzitu děje nebo kvalitu a intenzitu vlastnosti či okolnosti.

Ve větných rozborech se obvykle podtrhává čerchovanou čarou a označuje se zkratkou PU. Latinsky se příslovečné určení řekne adverbiale (zkratka Ad; setkat se lze i se zkratkou Adv).

Příslovečné určení rozvíjí sloveso nebo přídavné jméno nebo příslovce. Často se setkáme s formulací, že příslovečné určení na těchto slovních druzích závisí.

Závislost příslovečného určení na členu řídícím není vyjádřena ani shodou (kongruencí), ani řízeností (rekcí). To znamená, že pád příslovečného určení není řízen vazbou slovesa anebo přídavného jména. Jinak řečeno příslovečné určení je slabě závislé na svém řídícím členu, který mu tudíž jednoznačně neurčuje jeho tvar. Přesto příslovečné určení svým tvarem nebo slovním druhem závislost vyjadřuje. Na jediném řídícím členu může záviset několik příslovečných určení (Učila se doma i v knihovně. Přijedeme zítra ráno.).

Příslovečné určení může být rozvito, a to přívlastkem (Ze starého domu se ozývaly podivné zvuky.) nebo jiným příslovečným určením (Mluvil velmi pomalu.).

Jak se ptáme na příslovečné určení

Na příslovečné určení se neptáme pádovými otázkami, ale otázkami na okolnosti jevů (takzvanými tázacími zájmennými příslovci a podobnými výrazy), tedy KDE, KAM, KDY, JAK, PROČ, JAK MOC... Tyto otázky spojujeme s řídícím členem.

Příslovečné určení může být vyjádřeno:

• příslovcem (Dobře se učil. Mluvil potichu.);
• jménem (nejčastěji podstatným) v pádě prostém nebo předložkovém (Utíkal lesem. Šel podél zdi.);
• infinitivem (Jel nakoupit.);
• vedlejší větou (Dostal pětku, protože se neučil.).

Příslovečné určení x předmět

Příslovečné určení má při určování vedlejších větných členů vždy přednost před předmětem. Jestliže se na výraz můžeme zeptat i jinou otázkou než pádovou, to jest otázkou na okolnost jevu (například KDE? KAM? ODKUD? KDY?), jedná se o příslovečné určení. Pro určení nějakého větného členu jako příslovečného určení a jeho odlišení od předmětu je tedy podstatné, že se na dotčený výraz můžeme zeptat některým z tázacích zájmenných příslovcí nebo podobným výrazem, a naopak podstatné není, že v některých případech můžeme použít i otázku pádovou.

Například:
Šli jsme do lesa.
Pokud bychom se mohli zeptat pouze pádovou otázkou (Šli jsem DO KOHO/ČEHO?), jednalo by se o předmět (zde ve 2. pádu), avšak v tomto případě se můžeme zeptat i otázkou na okolnost jevu (Šli jsme KAM?), tudíž se jedná o příslovečné určení (zde místa).

Druhy příslovečného určení

Podle významu rozeznáváme různé druhy příslovečného určení. V rámci výuky českého jazyka na základní škole se většinou rozlišuje příslovečné určení místa, času, způsobu, míry, příčiny, účelu, podmínky, přípustky.

Jiné pojetí klasifikuje příslovečné určení místa, času, způsobu a důvodu. Tyto kategorie se následně třídí do podkategorií.

A) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (adverbiale loci)

B) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (adverbiale temporis)

1. příslovečné určení času časově orientující (ptáme se otázkami KDY? JAK ČASTO?).
Například:
Sejdeme se večer.
Denně chodím běhat.

2. příslovečné určení času časově limitující (ptáme se otázkami JAK DLOUHOU? NA JAK DLOUHO? ZA JAK DLOUHO?).
Například:
Čekali jsme na něj hodinu.
Jedeme na týden k moři.
Za chvíli přijď domů.

C) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (adverbiale modi)

1. vlastního způsobu – označuje kvalitu dějů nebo stavů (ptáme se otázkami JAK? JAKÝM ZPŮSOBEM?).
Například:
Pavla se chová hloupě.
Pomalu se ke mně blížil.

2. míry – označuje množství, intenzitu nebo kvantitu děje či vlastnosti (ptáme se otázkami KOLIK? O KOLIK? JAKOU MĚROU? JAKO MOC?).
Například:
Počasí se změnilo velmi rychle.
Iva se vdávala poměrně brzo.

3. nástroje a prostředku – označuje nástroj, který umožňuje realizaci děje, a prostředek transportu.
Například:
Kreslila pastelkami.
Na dovolenou jsme letěli malým letadlem.

4. původu – označuje, „odkud se daná věc vzala“.
Například:
Dům byl postaven ze dřeva.
Byt jsem zdědila po dědečkovi.

5. původce děje – označuje původce děje; stojí vždy u slovesného rodu trpného.
Například:
Závodní saně byly taženy psy.
Oznámení bude doručeno listonošem.

6. účinku – označuje okolnosti, které vyplývají z velké, nebo naopak malé míry intenzity děje; obvykle bývá vyjadřováno vedlejšími větami.
Například:
Byla tak vyčerpaná, že ani nevstala z postele.
Věra křičela do ochraptění.

7. zřetele – označuje, že něco platí s ohledem na něco jiného.
Například:
Zájezd byl cenově výhodný.
Na muže o sebe hodně pečuje.

8. průvodních okolností – označuje okolnosti, za kterých probíhá nějaký děj.
Například:
Do místnosti vstoupil s odhodláním.
Odjela bez rozloučení.

D) PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŘÍČINNÉ POVAHY (adverbiale causae)

1. vlastní příčiny – vyjadřuje, proč se něco děje, co je příčinou něčeho jiného; směřuje DOZADU ˂− (ptáme se otázkami PROČ? Z JAKÉHO DŮVODU?).
Například:
Kvůli tobě jsem nestihla vlak.
Dostala poznámku za opisování.

2. účelu – vyjadřuje děj, který je zaměřen na něco jiného, na nějaký cíl, jehož má být dosaženo; směřuje DOPŘEDU –> (ptáme se otázkami PROČ? ZA JAKÝM ÚČELEM?).
Například:
Šel vynést koš.
Dala si panáka na kuráž.

3. podmínky – označuje okolnost, na které závisí splnění děje (ptáme se otázkou ZA JAKÉ PODMÍNKY?).
Například:
Bez podpisu je smlouva neplatná.
V případě zájmu nám napište.

4. přípustky – označuje okolnost, navzdory níž se něco děje (ptáme se otázkami NAVZDORY ČEMU? „I PŘES CO?“).
Například:
Navzdory smutku se mírně usmála.
Přes přísnost byl učitel oblíbený.

TESTY NA URČOVÁNÍ DRUHŮ PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ

TEST 1: Urči druh příslovečného určení: místa (PUM), času (PUČ), způsobu (PUZ), míry (PU míry), příčiny (PU příčiny), účelu (PU účelu), podmínky (PU podmínky), přípustky (PU přípustky).