Písnička
Josef Václav Sládek
Ať náš pan farář v kostele
mně nic to nezazlívá,
já povídám vám, přátelé,
že spasen je, kdo zpívá!
Kdo s písničkou si přivstane
a zpívá, než si lehne,
a komu píseň do srdce
jak voda na mlýn vběhne.
~
Kdo zazpívá si vesele
a koho život těší,
ten zdráv nám budiž, přátelé,
neb on se neprohřeší.
On písní sobě uleví
i když ho něco tíží,
a pánu Bohu nekřivdí
a lidem neublíží.
~
U rajské brány, přátelé,
tam svatý Petr stojí
a smutné i ty veselé
se duše kolem rojí.
~
Z těch smutných mnohou zastaví
a její hříchy čítá,
však duši, kterou těšil svět,
hned z dálky k ráji vítá.
Petrklíč
J. V. Sládek
Ach petrklíč, ach petrklíč,
květ nejkrásnější v máji,
tím zlatým klíčem do nebe
se brány otvírají.
~
Ach petrklíč, ach petrklíč,
co v ořeší ho kvete!
kde který hoch a děvčátko
si jeden utrhněte.
~
Ach petrklíč, ach petrklíč,
ten v háji všecko zlatí
a co těch mladých srdéček
se s radostí v něm ztratí!
~
Ach petrklíč, ach petrklíč,
já do háje si zajdu,
to nejkrásnější ve světě
si srdéčko tam najdu.
Kadeřávek
Josef Václav Sládek
Já mám vlásky kadeřavé,
— duj, větérku, duj! —
někdo-li je rozčechrává,
je to někdo můj!
~
Já mám vlásky jako zlato,
— sviť, slunéčko, sviť ! —
někdo se mi chytnul do nich
jako ptáče v síť.
~
Já mám vlasy jako řasy,
— dbej, ty ptáčku, dbej ! —
když jsi uměl rozcuchati,
zase učesej!
U splavu
Josef Václav Sládek
U mlýnského splavu stál,
do vody se díval,
kdyby si byl nestýskal,
býval by si zpíval.
~
Mlynářova dceruška
kolem šla, — ten šibal ! —
kdyby si byl pospíšil,
býval by ji zlíbal.
~
Tak mu láska utekla,
se splavu jak příval. —
Celý život vzpomínal:
Kdybych byl jen býval!
Mysliveček
J. V. Sládek
Oraninou, kopaninou,
po háječku,
kam pak vy to utíkáte,
myslivečku ? —
po jetelce, po úhoří,
jako když vám, myslivečku,
hlava hoří?
~
Utíkám a neutíkám,
co je více?
Zapadly mi do háječku
křepelice;
jedna velká, druhá malá,
ta mi v háji všecku trávu pošlapala.
~
Křepeličko, křepelice,
je tě škoda,
chytne-li tě mysliveček,
on tě prodá. —
Nežli prodá, ať si hledá,
matička mne, křepeličku,
chytnout nedá.
Kovářovic Andula
Josef Václav Sládek
Kovářovic Andula,
— ať nás pán Bůh chrání ! —
to je holka stvořená
zrovna k čarování.
~
Vlasy hrubé, havraní,
z očí jenom srší,
jako jiskry tátovi
s kovadliny prší.
~
A jak táta perlíkem
do železa buší,
hochům buší Andula
do srdcí a duší.
~
Kovářovic Andula
ta by byla pro mě, —
to by láskou lítaly
jiskry v celém domě!
~
Však-li také zahvizdnu
večer, aneb z rána,
ona za mnou přiletí
jako střelná rána.
Kovář
Josef Václav Sládek
Máme chlapce, kováře,
on ty koně kove,
ztratí-li kde podkovy,
ukove jim nové.
~
Máme chlapce, kováře,
on do výhně dmýchá,
má-li ukout podkovu,
nemůže kout zticha.
~
A kde která dívčina,
hned se z domu zvedne,
u nás není bohu dík
hluché ani jedné.
~
Barča, Máří, Andula,
Kačenka i Běla,
všechny jdou se podívat,
co ten kovář dělá.
~
Ony se naň dívají
tichy jako pěna,
on jim všechněm roztopí
tváře do červena.
Dudák
Josef Václav Sládek
Ženil se dudák,
vzal si dudačku,
měli vítr v dudách,
vítr ve váčku.
~
A bylo to u nich
jako u ptáčat,
brzo měli hnízdo
plné dudáčat.
~
Ale nouze proto
přece neměli,
dudali si všichni,
byli veselí!
Točení
J. V. Sládek
Ach, lidé učeni,
co je tu točení,
nežli se dotočí
ten velký svět !
Ale ta maličká
u hodin ručička,
ta se nám otočí
přes půlnoc hned.
~
Ach, lidé učení,
co je tu točení,
nade mnou, přede mnou,
pohleď, kam chceš !
Točí se světnice,
točí se sklenice,
ta hezká sklepnice
točí se těž.
Žežulka
Josef Václav Sládek
Žežulička kukala,
já jsem se jí zeptala:
„Má můj milý, má mne rád ?"
ona kukla nastokrát.
~
Žežulička kukala,
já jsem se jen usmála:
„Žežuličko, kolik let ?"
ona kukla naposled.
~
Můj milý mi s bohem dal,
dost se proto naplakal;
to jen pro vás, mamičko,
puklo jeho srdíčko.
~
Měl můj milý, měl mne rád,
nastokrát a tisíckrát,
proto ho v ten tmavý rov
odnášeli na hřbitov.
~
Přes zelený, tmavý háj
zněly zvony v širý kraj;
já jsem šla a plakala. —
Žežulička kukala.
Můj dědoušek
Josef Václav Sládek
Vzala si mladého
sousedů Bětka; —
já nechci žádného,
než toho dědka.
~
Já budu u něho,
on bude při mně,
já zlatý strnádek,
on bodlák v zimě.
~
Ta Bětka sousedů
bude jen chovat,
já budu stříbrná
zrnečka klovat.
~
Mladý tu hubičku
sotva že vrátí,
starý se za jednu
rok bude smáti.
~
Jako ta růžička,
jako ten šípek:
bude-li hubovat,
vezmu mu típek.
~
Kéž by mně vydržel
až na posledek
dědoušek, běloušek,
můj zlatý dědek !
Pán-panáček
Josef Václav Sládek
Nebyla to ryba
ani ráček,
byl z našeho zámku
pán-panáček.
~
Sametová líčka,
ručky ladné,
jako s holubniku
pírko spadne.
~
Muzikanti, hrejte
panským solem,
panáček nás poctil
jednou kolem.
~
Jenom ať vám puzón
nepřebroukne,
sic nám pán-panáčka
ven vyfoukne.
~
Pozor, pán-panáčku,
na matičku,
ať si nezmačkáte
náprsničku! —
~
To my u nás máme
jinou chasu,
ti nás jako kleště
drží v pasu.
~
To jsou naši hoši
jinak milí,
oni by z nás duši
vytočili !
Pan lesní
J. V Sládek
Náš pan lesní z pod Bukova
jako sosna stará,
zimou celá posněžená,
statná jako z jara.
~
Náš pan lesní z pod Bukova
tak se pyšně nese,
jako by byl králem světa,
jak byl králem v lese.
~
S pány mluví po německu,
— ne tak zrovna hezky, —
potom zhurta mezi vousy
zakleje si česky.
~
Na štíru byl se sedláky,
ale co je pravda,
na zdar staré české krvi
dupne si a zavdá.
~
Česky též se rozehřeje,
když je svatba, křtiny,
posléz, už tak před půlnocí,
vpadne do latiny.
~
Myšlénky mu potom skáčou
jak ušáci v leči; —
nesměl nikdo do revíru,
nesmí nikdo k řeči !
~
Když pan hrabě, — s dovolením, —
býval ještě děcko,
vrchní, škodná... nu, pan lesní
vysekal to všecko !
Jen svým lesům neublížil,
— sotva teď kdo věří; —
celé panství nevynese,
on co odveď zvěří !
~
Mnohou laňku, — s dovolením —
též vzal na svou mušku,
teď už dávno na parohy
pověsil tu pušku.
~
S celým světem na potkání
staré srdce dělí,
však po mladé koroptvičce
ještě okem střelí.