Moje barva červená a bílá
Jan Neruda
(4 sloky básně na recitační soutěž)
Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem —
jak bije, šlehá po svém bidle holém !
Hned plapolavě v rušnou dál se nese,
hned truchle choulí se a zimničně se třese,
a barva barvu v divé honbě stíhá,
až v očích, ve lbi, v srdci se nám míhá.
Viz — viz! teď ve výši se vzdmula krev
a po ní varem tryskla bílá pěna ! —
teď vítr zadul — náhle nový zjev —
hle návěj sněhu, krví pokropená ! —
a teď jak bílá holubice by se byla vznesla
a mihem do plamenů sražena zas klesla ! — —
myšlénku volá, myšlénku nám drtí
hned vedle barvy života ta hrozná barva smrti.
~
Ej vždyť ten prapor jak ty naše děje !
Když kroniku svou drahou do ruky si berem,
tu jedna stránka, jak když anděl sám ji pěje
a psána brkem z bělostného jeho křídla,
však druhá psána již zas rudým ďábla perem
a namočeným v kouřná pekel vřídla.
A jaké děje, taký ten náš lid!
zlo — dobro, démon — bůh jej žilobně probíhá,
dnes jak by zářné z úběle byl slit
a zítra tělo ssedlou krví plíhá.
~
Tvář jeho chvílí červená a druhou chvílí bledá,
dnes bílé křtěňátko — kmet zítra ubodaný,
dnes jasný učitel, jejž lidstvo k nebi zvedá —
a zítra mučedník zas lůze ve psí daný.
Tak kolotáme vratkým životem se stále,
nám každý bílý den se do červánků zmhouří,
a červánky — ach víme — novou věstí bouři:
bij, prapore, jen bij, toť osud tvůj — bij dále !
~
Dvě číše zvedám květně pozavilé,
v té jedné víno červené a v druhé víno bílé:
vy barvy dvě, dvě světla, přes věky nám svěťte
a národ bojem, mírem k slávy chrámům veďte !
A pakli lidstvo po zemi se hlubným mořem vlní,
Čech bílý, rudý korál buď, jenž moře vzdorně plní;
a pakli lidstvo výší se jak alpstvo nad tou zemí,
Čech buď Mont blanc a Mont rosa a zvýšen nade všemi;
a pakli lidstvo podobá se nebes hvězdné tváři,
Čech buď v ní jitřenkou a rudým Marsem záři ! —
Leť vzhůru, prapore náš rudě svěží !
jak Spartáné v svém rudém bitev kroji
pod tebou Čechové ať s mečem v ruce stojí —
ty veď nás, k předu leť a vrahy oslň, sežži !
Leť vzhůru, prapore náš mléčně bílý,
Přemyslův orle plný vzdušné síly —
pod tebou květ se rozlož krásou tklivý :
jak bílý bůh to národ spravedlivý !
Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,
pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,
z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem —
buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.
Anděl strážce
Jan Neruda
(3 sloky básně k recitaci na recitační soutěž)
Ne, ne — já nebyl žádným bílým květem !
Já nerozkročil jasný se tím světem,
má cesta nešla krajinami míru:
jak divá řeka, která v skalách bouří,
tak plná pádů, plná byla vírů,
dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.
Že přece nejsem skvrnitého čela,
že život nezkován meč na dvousečný,
že duše v propast zhouby nevhučela,
jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný.
~
Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem,
Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo,
jak lilje klonilo se krásné tělo,
a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem:
»Což svému k smrti zmučenému lidu
ni chvilkového nechceš popřát klidu ?
Chceš klesajícímu pod břevnem kříže
na vyschlá bedra přidat hanby tíže ?
Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina,
on studem hořel za Tě, svého syna ? «
A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání
mé srdce sbíralo se ku pokání. —
~
Já nedím: »Bohu dík, jsem lepší jiných!«
kdož smí se přímit, než se život zhroutí,
než poslední doběhne z hodin stinných,
že cesty kal mu roucho neposmoutí ?
Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku,
že srázem každým pevného jdu kroku.
Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze,
zář Tvého zraku veď mne v světa mlze,
Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti,
anděle strážný, svatá lásko k vlasti!
Matka sedmibolestná
Jan Neruda
(3 sloky básně k recitaci)
Na naší Kalvárii, v charém kříže stínu,
hle matka Vlast — syn Národ v jejím klínu.
~
Do noci skleslo slunce, bouří hnáno,
do prázdna bouř své vyhučela amen,
syn, matka bez pohnutí, jeden kámen —
je ticho, mrtvo — vždyť je dokonáno !
Co matce slunce, co jí nové ráno !
zrak nemá citu, srdce nemá tluku,
mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku
a spálil myšlénky — je dokonáno!
Květ její duše, květ jejího těla,
syn krásný, libý jak vše jara vůně,
muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,
bůh člověk, jehož dosud nepoznáno —
zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně
své matky stlívá — již je dokonáno!
~
Sám kámen zřím, jak kameníte spolu,
má duše trne, ret můj sotva dýše,
třesoucí ruka k Vašim nohám píše:
»Vy všichni, kteříž božím světem jdete,
krok zastavte svůj a sem pohlédněte,
zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!«
Ecce homo
Jan Neruda
(6 slok básně k recitaci na recitační soutěž)
Před skříní výkladní zde stojím v zadumání,
a hlava má se bolně k prsoum sklání.
Dva obrazy tu drží zrak můj v poutu:
Zde »Ecce homo«, tam zas v druhém koutu
»Když na lid český padla persekuce«.
Dva obrazy, tak různé ve svém vidě,
a klíčící přec v stejné lidstva muce !
Zde bůh v své slávě — tam lid ve své bídě,
zde rek a vítěz — v zoufalství tam hrdinové,
zde oběť za všechny — tam oběti přec nové.
Zde kazatel, jenž velkým slovem učí,
že v světě volni mají býti lidé každí —
tam jedni v svatém jeho jménu dravě vraždí
a druzí v témže jménu bez vin umírají !
~
Paprsky slunce po obrazech hrají —
křeč prsa svírá mi a hlava hučí,
ret chvějný zašepotal v divém strachu:
A bude vždy tak, božský lidstva brachu ?!
~
Jen málo jar a let jsem padesáte.
Má mysl letí zpět ku mládí době svaté,
kdy ideálů strom byl bujným květem bílý;
já věřil, každý národ s svobodou že myslí stejně,
kdo zpívá hlasně k ní, že zpívá k ní i tejně,
že celé lidstvo k jednomu již kráčí cíli
a dávno srdcem k bratrství se shodlo
Ej — cítím podnes, jak to v prsou bodlo,
a cítím podnes kamenitou tíži bolu,
když poprv vítr skutečnosti ledné
ve větvích zahvizd' svoje sloky bědné,
a květy prchaly jak žhavé slzy dolů !
~
Než — hlava brzy zas se hrdě zvedla:
toť bludná náhoda jen hru svou svedla!
Však neměl jsem již nadál žíti v míru —
zas náhle rozlehly se kolem bouře,
zem s nebem v boji, kol jak plno kouře,
květ sfouknut mžikem, větve utlučeny
a odmeteny ve zoufalém víru —
~
A přece zase upomínka zbledla,
zas zazelenal strom se pomučený,
a také hlava má se znovu zvedla.
Až nadešel ten souzený mně den !
Blesk za bleskem a nebe otevřené,
hrom náhle udeřil v můj zmládlý kmen
a roztrh' od vrchu jej do kořene.
A duše stromu schla a schla, až zchřadla —
a hlava olovem již k prsoum padla — —
~
Ach nikdo trpčí slovo nevynes':
než »Ecce homo !« — »Ecce homines !«
Ukolébavka vánoční
Jan Neruda
(4 sloky básně k recitaci pro děti)
Spi, Jezulátko, spi!
Zas chudých lidí chudé dítě
jen do jesliček uloží Tě —
ach, kolikrát už lidstvu dáno
a Jidáši vždy zaprodáno,
spi, Jezulátko, spi !
~
Spi, Jezulátko, spi !
Spi sladce na tom seně holém,
my dech tajíme všichni kolem,
vždyť Tobě, věčné pravdy synku,
je také třeba odpočinku,
spi, Jezulátko, spi !
~
Spi, Jezulátko, spi !
a nabeř v spánku nové síly,
máš konat ještě mnohou míli:
té cesty lidstva ku spasení,
té ještě dlouho konec není —
spi, Jezulátko, spi !
~
Spi, Jezulátko, spi !
Za Tvé o bratřích naučení
svět vezme Tě zas do mučení,
a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí —
spi, Jezulátko, spi !
Za srdcem!
Jan Neruda
(4 sloky básně k recitaci)
Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek,
však srdce moje samo ryčně letí
již napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk
tam, kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí —
nuž, za ním, k předu, věrné české děti !
~
A bitvou vysekejte mně to srdce ven —
toť srdce dobré, dím to sám, však směle,
a věru že vám stojí za kýs horký den,
za paží zdatný vzmach a vlnu krve vřelé
vždy srdce české, je-li české celé !
~
To moje jest, nechť soudí bůh sám v nebesích! —
zda jindy duše moje blahem výskla,
než když Tvé líce, lide, samý nach a smích,
a zda-li jindy slza do oka mi vpryskla,
než když Tě ruka vraha bídně tiskla ? —
~
A až je vysekáte, zas jím mršťte dál
přes věků rozhráň, za kynoucí leta
až tam, kde nepřátel nám nový vzroste val:
nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta —
rád byl bych při vás do skonání světa !
Láska
Jan Neruda
(5 slok básně k recitaci do recitační soutěže)
Srdce to lidské — ach bože, prebože —
za zlobu móže snad, za lásku nemóže !
~
Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvete,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě z daleka vyhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně:
»Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně !«
~
Ej co ty řeči! co všechny ty klevety !
letím Ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
»Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,
byť Ti zlá choroba visela na šíji.«
~
Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:
ruce a šíje Tvá sněžně se bělají.
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:
tlouklo tak měkkounce srdce to mateří
ptačí jak srdéčko, ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o Tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků !
~
Koho bych miloval širém tom na světě !?
srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte —
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce —
všecko jsem oplakal, zase se osvěžil —
Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil !
Ve lví stopě
Jan Neruda
(4 sloky básně k recitaci do recitační soutěže)
Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji.
Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,
dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev !
»Co je vám, muži?« — »Pane, zde byl lev.« —
»Že lev? A kdy« — »To, pane, těžko říci,
snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;
však jisto jest: sem spěla jeho chůze —
snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze !«
~
Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.
Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:
Kdy nejbujněj jsem vykročil si, v ráz
až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.
Jak by se kolem skalné hory ptaly:
»Co v zemi obrů chceš, ty muži malý ?«
jak udiven by pohléd' na mne kraj ten němý:
»Jsi sláb — přespříliš sláb jsi na mne českou zemi !«
~
Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě —
strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,
zpěv před věky se naposledy zdvih'
a odletěl a kdesi v modru ztich'.
Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna
se zabořila plachá bázeň stejná,
ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.
~
Jak na poušti, kde lev si lehl polem,
po širých Čechách teskno dýše kolem.
Jen jednou krajem tím šel národ lev,
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,
a sama země slouchá s zatajeným dechem,
zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,
a co kde dýše, choulí se v své skrýši
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.
Jen dál!
Jan Neruda
(7 slok básně k recitaci na recitační soutěž)
Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál —
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu — dál, jen dál !
~
S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,
jak byl by z rukou božích vyšel dnes;
jenž dosud v prsou nese idól žasný,
byť byl i před věky již za něj kles'!
Za volnost lidskou v nás kdys rozekvetla ! —
dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:
ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,
zas k slávě vznese nás — jen dál, jen dál !
~
Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny —
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám !
Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá –
napněte lana — vzhůru plachty — dál !
~
Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak !
což růže neodvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak ?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stojí opodál,
den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje — jen dál, jen dál !
~
Nám slunce jako jiným skráně zdobí,
nám po noci jak jiným vzchází den,
jsme jako jiní syny velké doby, —
ta žádá však si celých mužů jen !
Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,
by truchlý rej náš plesem zas se zdál,
ty zlatá naděj, smavá troufalosti,
nes prapor náš, my s jásotem jdem dál !
~
My nevíme, co budoucnost nám chová —
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh !
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče —
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo — jen dál, jen dál !
~
Ach hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas šťastna záhy bude Česká zem !
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých ždál —
to lidské moře nezná odpočinu,
Ty též ho neznej, stále měj se k činu,
dál, Národe náš drahý, věčně dál !