Co jsou spojky
Spojky představují druh neohebných, neplnovýznamových slov, která slouží ke spojování vět i částí vět (větných členů). Spojky nemají větněčlenskou platnost, což znamená, že nejsou ve větě větným členem, ale vyjadřují vzájemný vztah mezi větnými členy, tedy jejich mluvnický a obsahově-významový poměr. Tento vzájemný vztah lze rozdělit na dva základní: rovnocenný (ten jazykovědci nazývají koordinace/souřadnost a najdete jej mezi několikanásobnými větnými členy, mezi větami hlavními nebo mezi stejnými druhy vět vedlejších) a nerovnocenný (subordinace/podřízenost, tedy vztah mezi větnými členy nebo větami mluvnicky nerovnocennými, syntakticky nestejnorodými, přičemž se vždy jeden člen podřizuje členu druhému, je na něm závislý, což samozřejmě platí i o větách).
Forma spojek může být:
- jednoslovná (a, ani, protože, kdyby) – příklad: Na záhonku kvetly narcisy a tulipány. Zakopla, protože se nedívala pod nohy.
- opakovaná (a, a, a; nebo, nebo a/nebo) – příklad: Na místo se dostanete autem i autobusem i vlakem.
- dvojitá (jednak – jednak, buď – nebo, hned – hned, nejen – ale i) – příklad: Vezmi si buď svetr, nebo bundu. Byl úspěšný nejen na mistrovství světa, ale i na olympiádě.
- víceslovná, kdy spojovací výraz tvoří se spojkou i jiný slovní druh (právě když, hned jak, i kdyby, a dokonce) – příklad: Právě když jsem postavila hrnec na plotnu, vypnuli proud.
Druhy spojek
Rozlišujeme spojky souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Souřadicí spojky spojují souřadné věty (ať už jde o věty hlavní, nebo věty vedlejší téhož druhu) a několikanásobné větné členy. Vyjadřují vztah koordinace, a to v několika poměrech, dle nichž můžeme spojky souřadicí podrobněji roztřídit.
Spojky souřadicí lze dále rozdělit na spojky:
- slučovací – a, i, ani, nebo, či, nadto; dvojité: jak – tak, hned – hned, jednak – jednak, zčásti – zčásti, dílem – dílem, tu – tu, ať – ať, ať – nebo, ať – či, ať už – nebo, jednou – jednou, ani – ani
- stupňovací – i, ba, nadto, přímo, navíc, hlavně, a dokonce, dokonce i, nebo i, nebo dokonce, nebo aspoň; dvojité: ba i – ani, nejen – ale i, nejen – nýbrž, nejen – ale dokonce
- odporovací – ale, avšak, však, nýbrž, leč, naopak, jenže, jenomže, a přece, a přesto, ovšem, zato, a ne, a nikoli; dvojité: sice – ale, jenomže, jistě – ale, ne – ale ani, ne tak – jako spíše
- vylučovací – nebo, anebo, či; dvojité: buď – nebo, ať – ať, ať – nebo, ať – či
- příčinné a důvodové – neboť, vždyť, totiž
- vysvětlovací – a to, a sice
- důsledkové – tedy, a proto, a tak, a tím, tudíž, a tudíž, a tedy
Spojky podřadicí spojují věty řídící a závislé (neboli vedlejší), vyjadřují vztah významové závislosti, podřadnosti připojované věty k větě řídící (řídící větou nemusí být jen věta hlavní, ale i věta vedlejší, která je rozvíjena jinou větou vedlejší, například: Nemůžete chtít, abych tam zašel, když nemám vůbec čas. Uvědomil si jeho jméno, jakmile ho minul.).
Vztah významové souvislosti mezi větami nebo větnými členy může být:
- příčinný (je vyjádřen například pomocí spojek: protože, že, poněvadž, jelikož, ježto, anžto, když)
- účinkový (že, až, takže, div že)
- důvodový (jestliže, protože, když)
- účelový (aby, by, ať)
- podmínkový (jestliže, -li, když, kdyby, pakliže)
- přípustkový (ač, ačkoliv, přestože, i když, ani když, i kdyby, ani kdyby, třebaže, jakkoliv, byť, nechť)
- časový (když, právě když, zrovna když, teprve když, až, než, dokud, sotva, sotvaže, mezitímco, zatímco, kdykoli, pokaždé když, jak, hned jak, jen jak, sotva, jakmile)
- způsobový (jak, jako, jako by, jako kdyby, jako když, tím – že, tak – že, tak – aby, jinak než, tak – jak, tolik – kolik)
- obsahový (že, aby, zda, zdali, -li, jestli)
- výjimkový (leda, ledaže)
- vztah průvodní okolnosti (aniž, bez toho že, bez toho aby)
Psaní čárek
Čárku nepíšeme před spojky souřadicí, jsou-li v poměru slučovacím (a, i, ani, nebo).
Příklad: Zůstanu doma a budu uklízet. Na svatbě ochutnám dort i koláče. Nepřijela babička ani dědeček. Na dovolené jsme se koupali nebo chodili do lesa.
Pozor: Potkáte-li tyto spojky uprostřed souvětí, může být před nimi čárka, i když jsou s další větou v poměru slučovacím. Jak je to možné? Spojují dvě věty stejné úrovně (dvě věty hlavní nebo dvě věty vedlejší stejného druhu), ale je mezi ně vložena jiná věta vedlejší, viz názorný příklad níže (kdybyste už zapomněli zkratky používané ve škole, pak VH = věta hlavní, VV = věta vedlejší).
Příklad: Vybral jsem si knížku (1VH), která měla velmi zajímavý obal (VV přívlastková), a odnesl ji k pokladně (2VH). Nechtěli jíst, co jsme jim uvařili, ani pít, co jsme jim nalili.
Čárku vždy píšeme před spojky podřadicí, dále pak před spojky souřadicí, které nejsou v poměru slučovacím, ale vyjadřují mezi větami či větnými členy například poměr stupňovací (příklad: Prodávají různé kuchyňské nádobí, a dokonce i zástěry.), odporovací (příklad: Měl čas, a přesto za námi nepřišel.), vylučovací (příklad: Peníze, nebo život!), příčinný/důvodový (příklad: Požádal jsem ho o pomoc, neboť jsem mu důvěřoval.), důsledkový (příklad: Důvěřuji mu, a proto jsem ho požádal o pomoc.) či vysvětlovací (příklad: Přihlášku musíš odevzdat podepsanou, a to oběma rodiči.). Je-li vztah mezi větnými členy nebo větami vyjádřen pomocí dvojitých souřadicích spojek, pak čárku píšeme před druhou z nich, ne však, začíná-li spojkou a: jednak..., jednak; jednak... a jednak), viz následující příklad.
Příklad: Hned byla tam, hned vedle. Nelíbí se mi, jednak má velký nos a jednak nosí divné brýle.
Na co si dát pozor
1. a to
- Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr vysvětlovací. Příklad: Učím se dva jazyky, a to španělštinu a angličtinu.
- Čárku nepíšeme v případě, že je věta spojena s druhou větou souřadicí spojkou a, přičemž za ní následuje zájmeno to, které je vlastně podmětem této věty. Příklad: Zpívala tu písničku pořád dokola a to mě rozčilovalo.
- Pomůcka: Zkuste místo spojovacího výrazu a to, použít jeho synonymum a sice, pokud věta bude dávat smysl, pak čárku napište, jde o poměr vysvětlovací.
2. a tak
- Čárku píšeme, vyjadřuje-li tento spojovací výraz poměr důsledkový. Příklad: Výrobek měl vadu, a tak jsem ho šel vyměnit.
- Čárku nepíšeme v případě, že je věta či větný člen spojen souřadicí spojkou a, za níž následuje příslovce tak. Příklad: Hora byla vysoká a tak strmá, že si na ni troufli jen ti nejlepší.
3. či, nebo
- Čárku píšeme před těmito spojkami, vyjadřují-li poměr vylučovací, to znamená, že platí jen jedna možnost. Příklad: Chceš modrou, nebo červenou pastelku? Musíš zkoušky dobře zvládnout, nebo tě na tu školu nepřijmou.
- Čárku před těmito spojkami nepíšeme, vyjadřují-li poměr slučovací, to znamená, že spojka nebo/či vyjadřuje možné alternativy. Příklad: Povrch stezky je vhodný pro jízdu na kole či na kolečkových bruslích. U babičky jsme jezdili na kole nebo chodili na houby.
Spojky latinsky
Pro spojky jazykovědci používají odborný termín konjunkce. Ten vychází z latinského coniungere, což znamená spojovat či slučovat.
Slovo konjunkce však mimo lingvistiku může znamenat i okamžik největšího zdánlivého přiblížení dvou objektů na obloze (v astrologii) nebo výrok vyjadřující, že platí výrok A a zároveň výrok B (v logice).
Autor: © Mgr. Jana Válková